Life is hard..

16. ledna 2013 v 21:33 | Lucy
Po delší době jsem se rozhodla zase něco napsat..A takto to dopadlo...;D..Doufám že se Vám FFka bude líbit a budu ráda, když mi tu zanecháte jakýkoliv komentář...Abych věděla jestli má cenu něco psát..Kritiku samozřejmě ráda přijmu..;)..Těším se na Vaše názory..:)



Šla jsem stejnou uličkou jako každý den. Pomalu se stmívalo a lampy na hřbitově se rozsvěcely. Namířila jsem si to k lavičce, na které sedávám každý den. Už z dálky jsem viděla, že na ní někdo sedí. Byl to Miro. Naposledy jsem o něm slyšela asi před měsícem. Přišla jsem blíž a potichu jsem ho pozdravila.
"Ahoj, co tu děláš? Myslela jsem, že jsi v Americe.."
.. chvilku bylo ticho..myslela jsem si, že ani neodpoví..přeci jen..je to už rok co se to stalo a od té doby jsme se neviděli..
"Ahoj, bol som v Amerike, ale před týždňom som prišiel."
Odpověděl mi, ale ani se na mě nepodíval..díval se před sebe, na hrob našeho syna. Dnes to byl totiž rok co se narodil a týden po té zemřel..

S Mirem jsme se seznámili na jednom z jeho koncertů. Hned jsme si padli do oka. Nejdříve jsme se vídali jen na koncertech, ale později jsme se začali i navštěvovat. Nakonec jsme usoudili že bez sebe nemůžeme být a já se k nastěhovala k němu do Prahy.
Prožili jsme spolu nádherné chvíle a po roce našeho společného žití jsem otěhotněla. Nikdy nezapomenu na Mirův výraz v obličeji když jsem mu oznámila, že budeme mít miminko. Strašně se těšil. Byli jsme opravdu šťastní a moc jsme se na malého Mirečka těšili. Mireček se narodil 1.listopadu. Byl nádherný. Měl hnědé oči a blonďaté vlásky. Celý Miro. Bohužel hned po porodu nám doktor oznámil, že má slabé srdíčko. Měl vážnou srdeční vadu a o týden později zemřel. Byl to pro nás opravdu velký šok. Vždyť se sotva narodil, hned zase odešel. Zhroutila jsem se. Miro to také nesl velmi těžce, když se to dozvěděl sbalil si věci a odjel do Košic.
Asi po měsíci mě pustili z nemocnice. Musela jsem pravidelně navštěvovat psychologa, ale už mi bylo lépe. S Mirem jsme si každý den volali. Do jisté doby jsem ho chápala, že odjel. Pro Mirečka jsme měli už připravený pokojíček. Já jsem byla měsíc v nemocnici a on by to tu sám nezvládl. Ale teď už jsem byla doma. Každý den jsem ho do telefonu prosila aby se vrátil, ale on nechtěl. Po pár týdnech se tu přeci jen objevil. Přijel si pro zbytek věcí co tu měl a sdělil mi, že už takhle dál nemůže a zítra odlétá do Ameriky. Vůbec jsem ho nechápala. Nechal mě tu samotnou a prostě odjel. Bylo to opravdu těžké. Do dneška se divím, že jsem to tak nějak ustála. Se vším jsem se, dá se říci, vyrovnala. Na Mira jsem se snažila zapomenout, docela se mi to i dařilo. Za Mirečkem jsem ale chodit nepřestala. Každý den když jdu z práce se u něj na chviličku zastavím…

"Naty, prepáč…môžeš mi to odpustiť?" zeptal se po chvíli ticha…
"Cože?! Odpustit?..děláš si srandu? Já Tě milovala Miro, Ty jsi mě tu nechal v tom nejhorším, nepodržel jsi mě, měli jsme to zvládnout spolu..ale ty jsi normálně utekl..jako totální srab!"
rozkřikla jsem se na něj a po tváři mi tekly slzy..
"Ja viem , správal som sa ako hajzel ..Každý deň si to vyčítam.." řekl smutně a sklopil oči..
"To je sice možný, ale už je pozdě Miro.."..
"Ešte raz prepáč. Chcel som ťa poprosiť či by si mi nedala druhú šancu ... Nikdy som ťa neprestal milovať …"..
Cože?..Tohle přeci nemůže myslet vážně..Druhou šanci?..Po tom všem?
"To myslíš vážně?..Po tak dlouhé době ti mám dávat druhou šanci? Ne Miro, už jsem se natrpěla dost!"
..Odpověděla jsem mu a vstala z lavičky, ještě jsem Mirečkovi zapálila svíčku a šla jsem směrem ke hřbitovní bráně..Přes slzy jsem neviděla ani na cestu. Slyšela jsem za sebou Mirovi kroky. Chytl mě za ruku.
"Počkaj prosím , vrátil som sa kvôli tebe . Síce až po roku , ale vrátil . Milujem Ťa ."
Nevěděla jsem co mu na to říct. Byla jsem si jistá, že chci začít znovu, ale bez něj.
"Miro, bude lepší, když se vrátíš zpátky do Ameriky a zapomeneš na mě"..podíval se na mě se smutným pohledem..
"Myslíš to vážne ?" zeptal se..
"Ano Miro, mám Tě ráda, ale chci začít znovu, dávej na sebe v té Americe pozor"..ještě jsem to ani nedořekla, Miro pustil mou ruku, otočil se a odešel. Bylo mi ho líto, ale na druhou stranu jsem cítila hrozný vztek..

Ráno jsem se vzbudila poměrně brzo. Uvařila jsem si kávu a zašla jsem do schránky pro noviny. Byl tam dopis od Mira. Rozdělala jsem ho a začal číct:
"Milá Naty , viem že mi asi nikdy neodpustíš , ale včera som to musel skúsiť . Prepáč mi to . Asi som tam nemal vôbec chodiť . Poslednou dobou robím samé chyby a v ničom sa mi nedarí . Nechcem sa ľutovať , viem že ty si to mala o dosť ťažšie . Chcem aby si vedela , že som na Teba nikdy nezabudol a nikdy nezabudnem . No teraz už asi sedím v lietadle, smer Orlando . Sľubujem , že už ma nikdy neuvidíš . Nechcem Ti ničiť život .. už takto som toho pokazil dosť . Milujem Ťa . Miro"
Rozplakala jsem se. Kdyby se vrátil dřív, třeba by se ještě náš vztah dal zachránit, ale rok byl dlouhá doba. Ještě dlouho jsem nad tím dopisem seděla a přemýšlela. Věděla jsem, že to stejně k ničemu nevede. Miro je nadobro pryč. Vždyť jsem to tak sama chtěla..

Nebo..Ne?...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama